Lidé pracují obvykle jedině za peníze. Odvádějí svoji práci, jež je po nich požadována, ale činí tak jenom proto, aby dostali zaplaceno. A kdyby zaplaceno nedostali, neměli by o zaměstnání zájem, protože to se vykonává právě proto, aby se jím vydělalo.
Ovšem lidé nejednou nemají o práci zájem ani tehdy, když se jim za takovou práci platí, a to v případech, kdy není výplata taková, aby jí byl člověk dostatečně uspokojen. I plat prostě musí mít určitou výši.
A proto se zaměstnavatelé a zaměstnanci dohadují o podmínkách výkonu práce i o výši mzdy už předem. A pracovní smlouva je uzavřena, když jsou obě strany s podmínkami spokojené. Jenže onu spokojenost může ukončit zjištění, že zaměstnanec ve výplatním termínu nedostane tolik, kolik mu bylo nabídnuto. Což se (ne)stává poměrně často.
Proč je tomu tak? Z čeho pramení možná nespokojenost se získanými penězi? Často z pouhé neznalosti a mýlky. Lidé bez zkušeností si totiž nejednou pletou pojmy, třeba hrubou a čistou mzdu. A když zaměstnavatel nabídne zaměstnanci hrubou mzdu, je jisté, že se pak musí provést ještě výpočet čisté mzdy z hrubé, než se zaměstnanci jeho čistá mzda vyplatí. A protože tento výpočet znamená stržení daně z příjmu a sociálního a zdravotního pojištění z hrubé mzdy, je jasné, že zaměstnanec dostane méně, než kolik hrubého mu bylo slíbeno.
Jenže s tím nic nenaděláme. Daně a další povinné odvody se prostě platit musí, není vyhnutí. Ale naštěstí se dá aspoň díky internetové kalkulačce snadno spočítat, kolik že má zaměstnanec vlastně z určité hrubé mzdy dostat, a tudíž se dá už v předstihu zabránit možné deziluzi. A i to má smysl. Každý se díky tomu třeba může vyhnut práci, za kterou by následně nedostal adekvátní finanční ohodnocení, případně si může někdy zaměstnanec včas prosadit vyšší plat, dokud je ještě čas.